Když jsem byla oslovena, zda bych nesdělila svoje osobní zkušenosti s onkologickým onemocněním, neváhala jsem ani chvíli. Pak jsem začala pochybovat, zda to bez velkých emocí zvládnu. Nakonec jsem si řekla, že to pojmu jako příběh bez konce, ale s nadějí.

V době, o které chci mluvit, se mi pracovně velice dařilo. Doma mám dobré zázemí, takže co bych si mohla přát více. S manželem jsme již oslavili zlatou svatbu. Dcera má svoji rodinu a dva vnuci jsou už dospělí muži. Takže jsem mohla pracovat podle potřeby, vlastně nic mě neomezovalo. Dovolené jsem si čerpala maximálně týdenní s tím, že až přestanu podnikat, tak si to se vším všudy užiju.

Zdravotně jsem na tom byla přiměřeně k věku. Každého půl roku jsem pravidelně chodila na preventivní gynekologické prohlídky. Vždy to bylo bez problému. Až v roce 2007.

Před vánočními svátky, pamatuji si to jako dnes, 3. prosince, jsem se po prohlídce ještě chtěla stavit pro nějaké knížky pod stromeček. K tomu ale už ten den nedošlo. V ordinaci moji lékařku zastupovala paní doktorka Kučerová, z gynekologie ÚVN. Byla velice milá, udělala mi ultrazvuk a sdělila mi, že mám nález na vaječníku a vzhledem k mému věku si myslí, že by mohlo jít i o zhoubný nádor. Velice mě to rozhodilo, ale stále jsem doufala, že to není pravda.

Dostala jsem doporučení k primářce MUDr. Kašpárkové v ÚVN. Vše šlo velice rychle a začal kolotoč vyšetření. Markry kolísaly, další ultrazvuk nic neprokázal, kolonoskopie, endoskopie vše bez nálezu, PET Na Homolce nic. Přesto, paní primářka 15. května provedla laparoskopii a 22. května byl výsledek histologie. Pro ten jsem si měla přijít osobně ještě ten den, kdy mi zavolala domů. Šla jsem tam až pozdě odpoledne, aby měla pro mě dost času, protože měla noční službu. Bylo mi už jasné, že to nebude pozitivní zpráva, což se mi vzápětí potvrdilo. Histologie jasně prokázala zhoubný nádor vaječníku. Věděla jsem, že musím na operaci, ale na rozhodnutí kam, jsem si nechala 2 dny. Po různých konzultacích jsem se obrátila na pana profesora Cibulu z onkogynekologického centra VFN. Nakonec jsem si řekla, že když jsem v roce 1964 zde porodila svou dceru, tak proč bych se zde znova nenarodila i já. Tehdy jsem pochopila, že včasná diagnostika s nejmodernějšími přístroji dává vyšší naději na efektivní léčbu. Tato zpráva byla skoro pohroma pro celou naši rodinu. Jsem celoživotní optimistka, ale musela jsem přehodnotit své priority, hlavně ubrat v práci.

Operaci jsem absolvovala 15. června 2008. Na onkogynekologii se jak doktoři, tak i sestřičky o své pacienty starali s velkou péčí. Vždy jsem chtěla vědět co nejvíce informací a nikdy jsem neměla pocit, že tím někoho obtěžuji. Brzy po operaci jsem šla na první sérii chemoterapií. Škoda, že Stacionář onkologie byl taková “popelka” co se týče vybavení. Zažila jsem chemoterapii kdy do oken svítilo slunce, bylo vedro, a venku pracovali dělníci, okna bez záclon, žaluzií a klimatizace. Nebyla to úplně procházka růžovou zahradou, přístup lékařů a sester však je tu opravdu příkladný. Když sedíte celé dopoledne na kapačce, máte možnost přemýšlet. Přišlo mi to jako, že to je konečná stanice a proto se neinvestuje do Stacionáře. Všechny aktivity, které vedou ke zlepšení péče o pacientky s gynekologickými nádory jsou úžasné. Když vyděšená žena přijde do stacionáře, kde ji čeká první chemoterapie, kde je sice příjemný personál, ale nemáte pocit útulnosti, tak je to depresivní.

Nadační fond Hippokrates chci podpořit proto, že za devět let, kdy jsem se důvěrně seznámila s lékaři a sestřičkami při svých častých návštěvách stacionáře při chemoterapiích, na pravidelných ultrazvukových vyšetřeních a prohlídkách na gynekologii, budu mít zájem, aby centrum onkogynekologie si zachovalo světovou úroveň, na což je stále z centrálního rozpočtu málo peněz.

Co postrádám? Mnohá z nás pacientek má po chemoterapiích postižena nervová zakončení, má otoky nohou, způsobené poškozením lymfatických cest, ale odborný neurolog a lymfolog chybí. Také postrádám rehabilitaci. To vše stojí peníze, které zase chybí v centrálním rozpočtu.

Co říci závěrem?
Jsem si vědoma toho, že špičková péče, kterou poskytuje VFN v Praze, je stále účinnější, ale i finančně náročnější. O odbornou úroveň se postará tamní zdravotnický personál – o tom jsem přesvědčená .
Aby však tato péče byla skutečně komplexní, zahrnující výzkum, účast na mezinárodních sympoziích atd. je podle mého názoru Nadace Hippokrates tou správnou cestou, jak uvedené cíle splnit.
Přínosné by bylo též do činnosti Nadace zapojit léčené i “vyléčené” pacientky, včetně jejich rodinných příslušníků. Vždyť jde o životy žen, manželek, matek i babiček. Kolik peněz se vynaloží na úplné zbytečnosti , každý z nás by se měl zamyslet, jak může pomoci udržet vyšší naději na stále efektivnější léčbu svých blízkých a prodloužení jejich života.
PhDr. Marie Bělohlávková

 


Ing. Veronika Cibulová
Ing. Veronika Cibulová

Tajemnice pacientské organizace Veronica, z.ú., která pro vás spravuje webové stránky. Pokud se s námi chcete spojit, piště, prosím, na e-mail
info@pacientska-organizace.cz